uveřejněno: 27.10.2026

rodina Maendlova ve Voděrádkách – příběh rodiny, kterou odnesly dějiny

Některé rodiny po sobě zanechají majetek, jako jsou domy, polnosti, sady a hospodářství. Po jiných zůstane především vzpomínka. A někdy se spojí obojí, když se dnes procházíme, chodíme vlastně po stopách lidí, jejichž životní příběh zmizel v propadlišti dějin. Jednou z takových rodin byla i rodina Maendlových.

Ve Voděrádkách po nich zůstaly nejen zápisy v pozemkových knihách, ale také zámeček, grunty, hospodářská půda a především příběh Maendlových, jejichž život obrátily dějiny naruby. Je to příběh o vzestupu, o životě na velkostatku, ale také o tom, jak se může během pár let vytratit všechno, o co se člověk celý život snaží a co buduje. Je to i příběh jedné malé kresby květin, kterou v roce 1944 nakreslila malá dívka v Terezíně.

Na začátku 20. století se jméno Maxe Maendla začalo objevovat ve Voděrádkách. Max Maendl byl podle dochovaných pramenů bohatý obchodník a schopný hospodář. Postupně skupoval ve Voděrádkách zemědělské usedlosti a pozemky. Roku 1905 získal grunt čp. 1 a od roku 1916 postupně přecházely do jeho vlastnictví také části gruntu čp. 2. a další majetek.

Voděrádky byly tehdy zemědělská obec, v níž měl velkostatek významné postavení. V roce 1936 se zde uvádí velkostatek Maxe Maendla o výměře 450 korců. Na jeho hospodářství pracovali stálí dělníci, čeledíni i sezonní pracovníci. Maendlovi přitom nebyli pouze vlastníky půdy. Jejich majetek byl však i součástí života lidí v obci. V jejich domech bydleli dělníci, kočí a jejich rodiny. Hospodářské budovy sloužily práci, půda živila lidi a zámeček představoval jednu z výrazných dominant tehdejších Voděrádek. 

Podle dochovaných zápisů koupila rodina Maendlových voděradský zámeček 30. dubna 1926. Vlastnictví bylo nejprve rozděleno mezi Helenu Maendlovou, provdanou Singerovou, dceru Maxe Maendla, a jejího strýce Maxe Hellera. V roce 1931 byl podíl Maxe Hellera převeden na Helenu. V této době zámeček působit idylicky. Podle vyprávění mé babičky Anežky Dvořákové, která se starala o zámecké prádlo, byly v zámeckém parku upravené cesty vysypané pískem, o které se pečovalo, rostly zde okrasné dřeviny a mezi nimi se procházeli pávi. O domácnost a hospodářství se starali zaměstnanci především lidé z vesnice. 

Působení Maendlových nebylo omezeno pouze na Voděrádky. Max Maendl byl od roku 1907 také majitelem mirošovského zámku a velkostatku. Podle oficiální historie města Mirošova zámek získal v dražbě a jeho hospodářství se pod jeho vedením znovu rozvíjelo. K velkostatku patřily polnosti, lesy, cihelna, lomy a pivovar. Po Maxovi převzal správu tohoto majetku jeho syn Josef Maendl.

Po nástupu nacistické moci se Josef Maendl bratr Heleny ocitl v postavení člověka pronásledovaného kvůli židovskému původu. V roce 1939 uprchl z Československa a odešel do emigrace. Mirošovský zámek byl následně podroben nucené správě a ještě v srpnu 1939 jej koupil JUDr. Ladislav Karel Feierabend. Podle historie zámku umožnila finanční dohoda Josefovi Maendlovi a jeho blízkým odjet do bezpečí ve Spojených státech.

Jeho sestra, která žila na zámečku ve Voděrádkách - Helena Maendlová se narodila 18. června 1903. Byla dcerou Maxe Maendla a Idy, rozené Hellerové. Helena se provdala za Arnošta (Ernesta) Singera, narozeného roku 1900. Rodina Singerových žila v Říčanech. Helena a Arnošt Singerovi měli dvě děti - Mirko Singer a Alena Singerová a spokojeně si žili svůj rodinný život na zámečku. V září 1942 však přišel jejich transport, nejdříve do Terezína a později do Osvětimi. Záznamy holocaust.cz uvádějí u Heleny transport Et č. 1344. U Aleny je uveden transport Et č. 1342. Obě zahynuly. Také Židovské muzeum eviduje Arnošta a Mirka Singerovy s datem 23. října 1944, kdy byli zavražděni v Osvětimi.

Děti Singerovi, potomci Maendelových, se tak staly součástí obrovského množství lidí, kterým nacistická rasová politika vzala domov, rodinu a nakonec i život. Mirkovi bylo třináct, Aleně deset, jejich matce Heleně jedenačtyřicet. 

V Říčanech, v Kolovratské ulici, byly v roce 2025 položeny kameny zmizelých připomínající čtyři členy této rodiny: Arnošta Singera, Helenu Singerovou, Mirka Singera a Alenu Singerovou. Jejich jména jsou zachycena v databázích obětí holocaustu a v dokumentaci Židovského muzea v Praze.

Co však po rodině zůstalo, majetek, který zanechali ve Voděrádkách, jenž byl rozebrán a rozkraden, pár vzpomínek pamětníků, kteří již také nejsou mezi námi a pár kreseb, mezi nimi i kresba květin malé Aleny.

V archivu Židovského muzea v Praze je dnes uložena kresba s názvem Studie květin a rostlin. Nakreslila ji Alena Singerová 7. května 1944 v Terezíně. Bylo jí deset let. Je to kresba tužkou na papíře. Dnes je vedena v katalogu Židovského muzea jako dětská kresba.

Je nemyslitelné představit si dítě v Terezíně, zbavené normálního života, které muselo sledovat válečné hrůzy a přesto kreslilo květiny. Možná vzpomínala na voděradskou zahradu, možná na jaro, na domov, protože i v těch nejhorších chvílích se každý obrací k domovu, kde byl šťastný. Ona bohužel nepřežila, ale její kresba přežila ji.

Ofoceno z internetu – kresba uložena v Židovském muzeu.

Ani útěkem Josefa Maendla a zavražděním jeho sestry s rodinou příběh jejich majetku neskončil. Po válce se začaly měnit vlastnické poměry. Ve Voděrádkách přešlo vlastnictví Maendlových nemovitostí na Josefa Emanuela Maendla, který žil v emigraci. V roce 1949 však Okresní národní výbor v Říčanech rozhodl o výkupu majetku a vlastnictví přešlo na stát.

Rodina, která vlastnila velké množství půdy, grunty, hospodářské budovy a zámeček, už ve Voděrádkách nežila. Jejich domy však ještě dlouho zůstaly. V některých bydleli lidé pracující v zemědělství. Z hospodářských budov se staly sklady, kanceláře nebo jiné prostory. Ze zámečku se stalo sídlo státního statku, pak byty a nakonec byl zchátralý prodán. A některé budovy nakonec zmizely úplně.

Dnes už možná člověk při procházce Voděrádkami ani netuší, jak rozsáhlý majetek zde Maendlovi kdysi měli. Pamětníci již nejsou mezi námi a  nikdo skoro netuší, kdo zde dříve žil. Jména Maendelových připomíná však historie domu čp. 1, čp. 2, zámečku a dalších nemovitostí. Místní vzpomínky zachovaly také obraz hospodářství, na kterém pracovali lidé z celé vesnice.

Zde nejde jen o historii jednoho velkostatku nebo jednoho zámečku, nebo Maendelových, ale je to připomínka toho, že za jmény vlastníků v pozemkových knihách byli skuteční lidé, kteří hospodařili, měli své domovy, znali a obhospodařovali zdejší cesty a pole a hlavně zde spokojeně žili se svými dětmi.

Dějiny někdy odnesou celé rodiny. Domy ale zůstávají déle než lidé. A právě proto má smysl poznat jejich příběhy, aby jména, která by jinak zmizela v zapomenutých pozemkových knihách, zůstala součástí paměti Voděrádek.

-EŠ-