______________________________________________________________________________

Dům čp. 7

Usedlost číslo dveří 7 ve Voděrádkách byla zanesena již před rokem 1700 a hospodařil zde rod Černých. Tento rod začínal již v domě číslo dveří 2 začátkem sedmnáctého století Martinem Černým. Jeho vnuk Jakub a syn Jiřík Černý (strýc se synovcem) začínali na tomto gruntu č. 7. V této době byl grunt složený ze dvou dlouhých stavení proti sobě souběžně ležící s potokem a na konci dvůr uzavírala dřevěná stodola. Teprve o dost později byla dřevěná stodola přestavěna na zděnou a vpředu byl postaven dům – vila, která uzavírala celý obdélníkový dvůr.  

Usedlost celá pokolení přecházela na potomky rodu Černých. Jako páté pokolení tohoto rodu vlastnili nemovitost Václav Černý a Anna rozená Koubková. Měli spolu devět dětí, a protože narozen jako první v pořadí byl Josef, tak měl na usedlost nárok.              

Dne 23. 1. 1872 obdržel stavební parcely s domovním a hospodářským stavením, zahradou, loukami, rolemi, pastvištěm a cestou tedy jejich syn Josef starší a jeho žena Františka (šesté pokolení). S Františkou se oženil roku 1871. Františka byla rozená Doskočilová a byla nezletilá. Josefovi a Františce se narodilo osm dětí, šest chlapců a dvě dcery. Jeden syn zemřel a tři synové se oženili s dcerami rodin žijících ve Voděrádkách (Boudovi, Koubkovi a Hájkovi). Jako prostřední se narodil Josef mladší, který zůstal na gruntu. Jako první byl sice narozen František, ale ten neměl o práci na gruntu zájem, oženil se a odstěhoval do Černého Kostelce. Tyto děti Josefa staršího se tedy staly sedmým pokolením tohoto rodu Černých na tomto gruntu. 

Dne 24. 7. 1908 byly nemovitosti přepsány z Josefa staršího a Františky na Josefa mladšího a jeho ženu Emilii, rozenou Šnýdlovou. Po smrti manžela Josefa mladšího přešla roku 1918 celá nemovitost na jeho ženu Emilii. Roku 1922 v této usedlosti skončil žít rod Černých. Tento rod žil v této usedlosti přes 220 let. Potomci z tohoto rodu se však spříznili s mnoha rodinami ve Voděrádkách.

Dne 17. 8. 1922 koupili celý statek manželé Wojtěchovských.  Jan a Marie byli zlákáni svými známými, majiteli zámečku, aby se do Voděrádek přistěhovali a hospodařili zde. Před tím vedli velké zahradnictví. V této době se ve Voděrádkách zahradnictví a sadařství ještě dařilo. U domu čp. 7 byla mimo hospodářských stavení i malá sušárna na ovoce. Wojtěchovských měli tři syny Vladimíra, Miloslava a Jaroslava. Dne 17. 2. 1932 podle smlouvy trhové přešlo vlastnictví na Vladimíra Wojtěchovského a jeho ženu Ludmilu Wojtěchovskou.  Za jejich života v této usedlosti zde byli i jezdecké koně a zahradnictví se velmi dařilo.

Dne 30. 6. 1945 prodali manželé Wojtěchovských (později psáni též Vojtěchovských) celý statek a odešli do Prahy, kde hospodařili ve velkém novém zahradnictví. Novými majiteli se stali Ladislav Koubek a jeho žena Vlasta. Ladislav pocházel z řeznictví z domu čp 3. S ohledem na trest a následný pobyt Ladislava Koubka ve vězení (když byl Ladislav Koubek odsouzený v politickém procesu za sabotáž), tak se podle vykonávajícího rozsudku soudu ze dne 28. 8. 1951 vložilo právo vlastnické  1/2 z Ladislava na Československý stát – ministerstvo financí.

Podle administrativní dohody ze dne 14. 8. 1959 poznamenala se při vlastnickém právu ½ Československého státu změna správy na Státní statek v Říčanech.

Dne 27. 9. 1960 podle rozhodnutí finančního odboru rady ONV v Říčanech se vložilo právo vlastnické ½ Vlasty Koubkové pro Československý stát a správa na Státní statek v Říčanech.

Při správě Státním statkem se tato vila používala pro jeho zaměstnance a hospodářské budovy sloužily jako sklady. V této době začala usedlost rychle chátrat. Ve vile byly pro zaměstnance tři byty. Jeden byt byl v přízemí - dva pokoje a kuchyň a dva byty byly v patře - pokoj a kuchyň a jedna samostatná místnost. Chodby a dolní kuchyň měly na zemi dlažbu, schodiště do patra bylo dřevěné. Toto schodiště bylo v roce 1986 již v dezolátním stavu. Nájemci mohli používat, na straně, na které stál dům, chlívky pro domácí zvířectvo, prádelnu a místnosti na sklad uhlí a dřeva. Vystřídalo se zde mnoho nájemníků. Nájemné bylo minimální a nájemci čekali, že se o všechny opravy postará Státní statek Říčany, takže postupem času došlo k zpustošení této vily. Bydlelo zde hodně rodin, například Marie Svobodová, rodina Cingelova, Benešova, Dvořákova, Košatovi. V té době byly ve vile dvě koupelny, ale také již v dezolátním stavu. Dům byl podsklepen, ale protože stojí u potoka, tak při deštích a zvedlé hladině potoka se sklep plnil vodou. V roce 1968 se Ladislav Koubek svěřil své švagrové Irmě, že se velice těší, že mu bude navrácen majetek, který mu byl neoprávněně zabrán. Protože měl podlomené zdraví, tak se sám spravedlnosti a navrácení majetku nedočkal a zemřel před tím, než se začaly uplatňovat restituční nároky.

Při restitucích se celé hospodářství vrátilo bývalým majitelům – potomkům Ladislava Koubka. V roce 2004 a 2005 bylo požádáno o opravy, oken, omítek a tašek, protože v době, kdy se o nemovitost staral Státní statek Říčany, tak tento objekt zchátral. Nyní v domě žije a hospodaří vnuk Ladislava Koubka se svou rodinou.

Pohled na vilu a hospodářské budovy zepředu – podzim 2018.

Pohled na statek zezadu – podzim 2018.

Nynější majitel je potomek restituentů, jehož matka byla dcerou Ladislava Koubka a je potomkem pradědečka řezníka Antonína Koubka z Voděrádek čp. 3.

Čerpáno:  Ze zápisů KÚ, z knihovních vložek, z pamětí paní Věry Procházkové – rozené Vojtěchovské a historických dat poskytnutých z její rodiny, z pamětí paní Irmy Koubkové, historických map, fotografiíe z map – internet mapy.cz a informací pamětníků.

Zpracovala: listopad 2019 Eva Šimková