______________________________________________________________________________

Dům - mlýn Voděrádky čp. 51 nyní zbořeniště (původně MLÝN - Krabošice čp. 1)

Na toku Pitkovického potoka (dříve zvaného Vinný) stával mlýn. Bylo to domovní stavení s hospodářským a mlýnským stavením, stavební parcelou a zahradou. Ke mlýnu patřily louky, role, pastvina, les, nádrž a náhon. Náhon na mlýn vedl jako druhé rameno Pitkovického (tehdy zvaného Vinného) potoka a to od Zájezku na návsi ve Voděrádkách podél silnice na Krabošice pod okny nynějších domů čp. 18, 31, 27 a 29.

První zmínky o tomto mlýně jsou z roku 1655, kdy ve mlýně žily a pracovaly rodiny Jana Klyky a Adama Strnada. O Janu Klikovi a jeho ženě Dorotě je zmínka v matrice Uhříněvské. O Adamu Strnadovi je zase zmínka v dějinách kriminality. Zajímavostí je, že Adam Strnad tenkrát podal žalobu proti Janu Širokému. Adam Strnad byl téměř ubit voděradským podruhem Janem Širokým za to, že potrestal jeho syna. 

Z výpovědi: „Před panem hejtmanem tejna nečiním, kterak onehdejšího dne, honíce Jana Širokého podruha Voděradského synek pachole mé, až blíž k potoku, což vidouce já, na ně jsem vyběhl, a popadši metlu, jeho jsem dvakráte mrštil. Skrze což mne otec téhož pacholete, že mě toho neodpustí, odpovídal. Až dnešního dne, jdouce z hromady k žitu, kteréž na polovici s Jiříkem Kujalíkem seto mám, sem šel, v tom z nenadání mého z před psaný Jan Široký jdouce se mnou až na silnici, ihned jehož sem se nenadál, beze vší lítosti a rozvážlivosti holí velikou opovážlivě, a hned pravě tyransky, kde se mu, a jak trefilo, tloukl a bil, a kdyby byl Jířík Kujalík se k tomu nepřitrefil, nevim aby snad mě byl živého odšel a v pravdě říci mohu /což shlédnouti dáti Panu Hejtmanu mohu/, že přes 60. i 70. ran nemilostivých mně jest da tak, že hned z místa se hnouti nemohouc, odtud mně vzíti a domu donésti museli, takže nyní ubohý člověk jsa tak zohaven a stlučen, jak sobě pomáhati, a o zastání v té věci se jinde nežli k P.u Hejtmanu utíkati jakožto k vrchnosti své Milostivé. … Lotr tolik let na gruntech obživení má, a ještě s svou pejchou lidi bije." 

Kromě zmínky pokusu o vraždu, byla pozoruhodná skutečnost, že hejtman neuložil soudu událost vyšetřit, ale věřil popisu incidentu, jak ho vylíčil „chudý poddaný" Strnad, kterého bylo záhodno chránit – nešlo tedy o zjišťování „pravdy" a dosažení „spravedlnosti", ale především o zajištění klidu na panství a jeho bezproblémovém chodu.

Po těchto dvou rodinách hospodařil koncem sedmnáctého století ve mlýně mlynář Matouš Makovička se svou ženou Veronikou, ta se po smrti manžela Matouše provdala za Pavla Sobotku. Pavel Sobotka také podal žalobu a to na svého čeledína Pavla Rubše z cizoložství se svou ženou Veronikou, které bylo v té době 46 let. Obvinění se však neprokázalo. Veronika měla se svým prvním manželem Matoušem děti a tak roku 1715 se jedna z jejích dcer Magdalena provdala za mlynáře Václava Bejšovce ze Sibřiny. Měli spolu třináct dětí, z nichž téměř polovina zemřela. Přestože potomek Bejšovců mlýn prodal již roku 1811, tak tento rod žil v Krabošickém mlýně až do roku 1813. Někteří potomci tohoto rodu se oženili - provdali a usadili i ve Voděrádkách.

Mlýn koupili roku 1811 manželé Dobiášovi pro nezletilého syna. Ve mlýně pracovali mlynáři František Burian, Josef a František Pokorný. Z této doby se o námezdním mlýnu píše jako o rustikálním mlýnu a hospodářství. Dalšími majiteli mlýna byli i někteří, kteří mlýn koupili, aby jej obratem prodali. Od roku 1822 byli dalšími majiteli pan Rob, Kurkovi, Hladkých, Pokorní, Burianovi a nakonec roku 1849 mlynář Josef Stříbrný se ženou Catharinou.

Roku 1854 koupil mlýn Matěj Bouda z voděradského gruntu čp. 12 pro svého syna Josefa. 

Roku 1869 se stal vlastníkem mlýna Václav Slaba mlynář z Kunratic. 

Roku 1878 na základě smlouvy trhové koupili mlýn Jan a Marie Zdeňkovi. 

Roku 1885 koupili mlýn František a Anna Koubkovi a po nich dostala roku 1897 mlýn jejich dcera Marie, která se provdala za Antonína Černého z voděradského obydlí čp. 11. 

Roku 1916 mlýn koupili František a Marie Ročkovi. 

Roku 1923 na základě směnné smlouvy se stali vlastníky mlynář Rudolf Štědrý a Antonie Štědrá. 

Po pravé straně je vidět na pohlednici mlýn před rokem 1930, foceno je z místa původního zahradnictví, kde po pravé straně okolo silnice vedlo koryto potoka – náhonu na mlýn.

Roku 1933 koupila mlýn Božena Wimmerová. Mlynář a pekař Štěpán Wimmer a jeho žena Božena přišli do Voděrádek ze mlýna (pravděpodobně z jižních Čech) a to nejprve do domku čp. 5, kde provozovali pouze pekařství. Tak později koupili mlýn v Krabošicích, kde nejenom mleli mouku, ale i pekli chléb a pečivo. Roku 1936 obec uzavřela smlouvu s mlynářem Wimmerem, že jej bude platit také za udržování splavu 50-ti kg žita po dobu tří let. 

Roku 1941 Wimmerovi mlýn prodali mlynáři Janu Jírovi. V této době byla ve mlýně pekárna, k mlýnu přináležel náhon, odtokový kanál, ve mlýně sloužilo vodní kolo na vrchní vodu a vantroky. Za mlýnem byl rybník – rezervní nádrž na vodu s hrází. 

Roku 1946 přešel mlýn do národní správy. MNV rozhodl, že objekt nepřichází v úvahu jako mlýn ani jako pekárna. MNV souhlasil, aby obytné místnosti byly pronajaty. Byt o velikosti kuchyně a pokoje byl pronajat Františku Hájkovi, který se stal správcem této nemovitosti a dostával poplatek 70,- korun / měsíčně jako cestářský pomocník. 

Roku 1947 se stal nájemcem mlýna krabošický statkář Škorpil a místo Hájka bydleli v bytě Wimmerovi. Wimmerovi si roku 1952 požádali Národní výbor o větší bydlení s dalšími místnostmi, a tak se odstěhovali (jako nájemníci) do domu Krabošice čp. 4.

Mlýn s rozlehlými pozemky byl v průběhu dvacátého století postupně likvidován, náhon byl zasypán a nádrž vypuštěna. Z venkovského mlýna se začala stávat zřícenina. Z jednopatrového mlýna je dochováno pouze torzo kůlny, stodoly a z mlýnice s obytným nezůstalo skoro nic. 

Nyní mají rozpadlý mlýn ve spoluvlastnictví dva majitelé z Prahy a slouží jim pouze k rekreaci, odpočinku a koníčkům.

Stodola s vchodem do objektu od silnice.

Stodola pohled od silnice.

Torzo mlýnice a obytného ze dvora.

Torzo mlýnice a obytného od potoka.

Torzo kůlny směrem do dvora.

Pohled na kůlnu od potoka.  

Čerpáno: rodokmen –rod Bejšovců, paměti paní Irmy Koubkové,  465 M10, f. 40b-41a - žaloba Adama Strnada proti Janu Širokému, nedatováno (1667) 466 M10, f. 40a – dopis hejtmana panství 22. 8. 1667, Criminality in Early Modern Bohemia- J. Šimek, vodnimlyny.cz – R. Šimek + fota, fota – mapy.cz, matrika Uhříněves N1O1Z1 1655-1683, Císařský povinný otisk, obrázky - mapy.cz, Seznam vodních děl, zapůjčená pohlednice – z majetku pana Josefa Filingera.

Zpracovala: Eva Šimková