____________________________________________________________________
Voděrádky – kam až paměť sahá a trocha toho, co se dochovalo v listinách
Každý člověk, společenství, osada či vesnice by měli po svém životě zachovat nějakou stopu pro příští generace. Měl by se zanechat odkaz našim potomkům, jak se žilo a jak život vypadal.
Protože se do dnešního dne nedochovala jediná kronika Voděrádek, pokud ovšem byla sepsána, tak jsem se rozhodla sepsat alespoň nějakou historii obce. V této historii budu vycházet z dostupných dochovaných dokumentů a hlavně pamětí a vzpomínek starousedlíků, kteří byli tak laskavi a podělili se se mnou o tyto informace. Kdyby se nesepsaly paměti těch nejstarších, tak by s nimi vymizela i poslední stopa o dřívějším životě zde.
Mé osobní vzpomínky z dětství na vesnici, pro někoho v dávných a někoho nedávných šedesátých letech, jsou velice hezké. V létě se všechny děti scházely a čas trávily společně. Chodilo se na brigády, na žně, česat do sadu ovoce, domů se o prázdninách chodilo pozdě a nikdo se o děti nebál. Nebyly mobilní telefony, a přesto každá máma věděla, kde její dítě v danou chvíli je. Existovala určitá pospolitost obyvatel a tak, jak kdo prošel okolo kohokoliv, tak mu sdělil, kde které děti jsou. Když někdo zavolal děti domů, tak to po vesnici fungovalo jako tamtamy. Na jednom konci člověk zavolal a na druhém konci jakákoliv sousedka nebo soused řekl „ mazejte domů, volala vás máma k večeři“.
V létě se honily husy na Zájezek na návsi, sbíraly se klásky na krajích polí a v zimě se jezdilo na sáňkách od křížku až na náves, obzvlášť tehdy, když byly vyhlášeny zimní uhelné prázdniny, trvající někdy i měsíc. V potoce plavaly ryby, pod kameny a kořeny se schovávali raci a v místní vodní nádrži byl na dně písek. Každá stráň, remízek, cesta či cestička byla plná ořešáků, jabloní, hrušní, šípků, švestek, blum a také třešní. Světická cesta byla plná kopretin a Pohřební cesta ke kostelu v Oticích dýchala zvláštním klidem. Oproti tomu v cestě, která vedla místem U říčanské spravedlnosti a to od křížku ke hřbitovu v Říčanech, na každého padl zvláštní poklidný chlad, možná to bylo způsobeno i tím, že cesta vedla úžlabím a přitom byla na nejvyšším bodě vesnice, kde se proháněl vítr. Kuřská cesta kličkovala mlžnými opary okolo potoka po lukách, okolo lomu a rybníka až do Kuří. Místní děti, ale i ty, které jezdívaly do vsi na prázdniny a později i děti chatařů, se sdružovaly v tlupy a trávily veškerý čas společně venku. Hlavním místem, kde se děti shlukovaly, byly lavičky pod lípou na návsi - naproti hospodě. Zde každé dítě čekalo, zda nepůjde děda, táta, brácha či strejda na pivo a karty a koupí si jejich mlčení točenou malinovkou. Fungovalo to jako klub dětí a omladiny – přeplněná klubovna pod širým nebem.
Dnes máme všechny technické vymoženosti, ale něco idylického se z našeho života vytratilo. Proto by bylo hezké sepsat vzpomínky všech těch, kteří budou ochotni přispět k sepsání svým kouskem rodinné i ostatní historie.
Historie obce bude postupně doplňována tak, jak budou lidé ochotni přispívat svými vzpomínkami.
Předem velice děkuji za vstřícnost obyvatel, s jakou ochotou se mi snaží poskytnout dochované informace, fotografie a jejich osobní postřehy ze života zde. Pokud bude chtít kdokoliv přispět jakoukoliv informací, tak ať mě neváhá kontaktovat. Každý střípek paměti je pro poskládání důležitý. Pokud bude mít někdo jiné „přesnější“ informace, tak uvedené ráda opravím – zpřesním.
E. Šimková