_____________________________________________________________________________________

9. Příběh

Zálety (z vyprávění Jany)

Já a bratr jsme byli městské děti, které vyrážely na prázdniny na venkov. Jezdily jsme střídavě jednou s maminkou a podruhé s tatínkem. S bráškou jsme měli radost, že se naši střídají v péči o nás, abychom mohli být neustále na čerstvém vzduchu. Když rodičům nestačila dovolená, tak nás dávali na pár dní k babičce Anežce a k ježibabě Emilce. S maminkou jsme pravidelně jezdili na chalupu, kde jsme se paktovali s domorodou mládeží z vesnice o kilometr dál, kde bydlela babička Anežka.

Maminka se nám snažila o prázdninách dávat práci, ale většinou marně. Měla nás pod přísným dohledem, abychom prý nezvlčeli. A tak jsme se chovali spořádaně, jenom v noci, když maminka usnula, tak jsme vyráželi s domorodci na noční výpravy, tu si zahrát bojovku na hřbitově, jindy jít k lesíku a u ohně popíjet až do rána, nebo jít kouřit na stoh. K ránu jsme se rozcházeli a doprovázeli jsme kamarády ze sousední vesnice domů a potom oni nás a pak mi je a takhle jsme se doprovázeli a pendlovali mezi vesnicí a rekreační oblastí třeba dvě hodiny. K ránu jsme zalezli do pokoje a spinkali až do oběda. Maminka byla ráda, že nám na čerstvém vzduchu svědčí a hezky dlouho spinkáme.

Zato, když nás hlídala babička Anežka, tak to bylo něco mnohem lepšího. To jsme nemuseli putovat od chalupy do vesnice za kamarády, ale byli jsme přímo ve středu dění. Babička byla kouzelná hodná bytost. Vždy jsme tam trávili pár dní s bratrancem a sestřenicí. Nedávala nám práci, nehonila nás a vlastně nás nikdy ani nehledala. Vždy bylo navařeno a napečeno a když jsme se přišli najíst, tak jsme přišli a když ne, tak ne. Ona to neřešila. Po letech jsme zjistili, že se o nás ani nebála, a to nás měla ráda. Místo našich jmen nás láskyplně nazývala ty můj Hajzle, ty moje Děvko, ty můj Parchante a ty moje Náno.

Nám s bratrem to přišlo normálnější, než oslovení naší druhé babičky Emilky, přezdívané ježibaba, která chtěla, abychom se jmenovali tak, jak si ona usmyslela, a tak nás těmi jmény oslovovala, přestože nám naši tato jména nedali. Na bratra volala Svene, což vždy vyznělo jako svině a mne Vavice, což znělo jako lavice nebo palice.

My jsme však milovali naši hodnou babičku Anežku, ta nám dávala takovou volnost, že jako hodně malé děti nás poslala se svačinou, limonádou a bez koruny na místní placené koupaliště, přestože jsme ani jeden neuměli plavat. Taky v nás měla takovou důvěru, že věděla, že se na koupaliště nějak proplazíme, nebo projdeme s cizí platící rodinou. Když jsme byli doma, tak jsme tam většinou byli sami a dělali bordel, protože babička byla v práci. Babička na nás nikdy nekřičela, nerozčilovala se a nestěžovala si rodičům.

Zato druhá babička ježibaba, ta bydlela v Jizerských horách a nutila nás ráno vstát, zacvičit si a sportovat. Myslela si, že z nás vychová závodní lyžaře, což se jí opravdu nepodařilo. Taky se nás snažila krmit zdravou stravou, kterou jsme odmítali, a tak v záchvatu vzteku nás bila, nebo nám vrazila obličej do jídla, co nám nechutnalo, popřípadě nás za trest zavřela do komory bez okna. Naše náklonnost byla vzájemná ona nenáviděla nás a my jí. Taky jsme se o ní bavili pouze jako o ježibabě. Byla to matka našeho tatínka, a tak nám taky pořád předhazovala, že jsme nesportovní a blboučký jako naše maminka. Tím se naše láska k ní prohlubovala tak, že bychom ji nejraději posadili na lopatu a šup s ní do pece. Když si pro nás přijel tatínek, tak si mu stěžovala a stěžovala a stěžovala.

Zato s tatínkem jsme si dny volna užívali. Jezdili jsme do Jižních Čech k jeho sestře nebo k moři. Když jsme dorazili k tetě, tak tatínek zjistil, že nám zapomněl vzít kartáčky na zuby a ostatní hygienické potřeby. Vyřešil to, a to ne tak, že se rozjel do nejbližšího města nám potřebné koupit, ale prohlásil, že prázdniny jsou když – není mýdlo a člověk nemusí dbát na hygienu. Což se nám podařilo dodržet. Tam se nám taky moc líbilo, tatínek kafoval a vínoval se sestrou a s přáteli a my jsme se toulali po lesích a rybnících. Nikdo nás nesháněl, co jsme si urvali k jídlu, to bylo naše. Teta na to měla dobrou hlášku - dnes je k obědu cochcárna. Poprvé jsem si myslela, že je to nějaký jihočeský název jídla jako třeba cmunda. Teta nás vyvedla z omylu. Cochcárna je, že si každý urve k jídlu co-kdo–chce. Takže cochcárnu jsme měli každý den. Hodně jsme chodili na houby, teta je vždy krájela na usušení, červ nečerv. Když jsem jí řekla, že je to nechutné, tak odvětila, že ona to jíst nebude a má to stejně jenom na rozdání pro známé. Od té doby nesním sušenou houbu, aniž bych si ji neusušila sama.

Taky jsme s taťkou jezdili k moři. I když jsme byli menší a neuměli plavat, tak nás nechal na pláži, abychom si hráli a sám odešel s jinou výletnicí něco shánět. Vyzvedl si nás na oběd, pak nás tam zase zanechal a opět si nás vyzvedl na večeři. Na každé dovolené se našla nějaká osamocená paní, co potřebovala poradit, nebo něco přeložit a on byl ochotný ji pomoci. My si poslušně hráli na pláži, a to i když byla kvůli vlnám černá vlajka. S odstupem času mi došlo, že naši strážní andělé museli mít od létání úplně vypelichaná křídla. Taky člověk pochopil, že naši si nás dělili, ne že by nám chtěli vykrýt celé prázdniny, ale protože si sami lezli tak na nervy, že spolu nemohli trávit ani volno.

Dnes jako novopečená matka vím, že maminka musela vědět, že se v noci vytrácíme z domu, ale nyní mi dochází, že ona se vytrácela také, a tak jí to vyhovovalo. Tatínek nás svěřil do rukou strážných andělů a ruku v ruce vždy s nějakou milou paní si odběhl se pobavit. Tatínek s námi nemohl být u babičky z maminčiny strany, protože mu zazlívala, že je děvkař a maminka zase nemohla trávit volno s příbuznými z tatínkovi strany, protože tvrdili, že mu zkazila život. Babička Anežka byla asi tak utlučená životem, že už jí bylo všechno jedno a ježibaba Emilka milovala jenom vnučku od dcery a protože jsme byli oba podobní naší mamince, tak už při pohledu na nás se jí dělalo špatně.

Nakonec naši při věčných záletech pochopili, že si zkazili život navzájem a tak se rozvedli. Každý si našel nového partnera a šli životem dál. Po čase ale oba zjistili, že si opět zkazili životy s těmi novými partnery, a tak se opět rozešli. Nakonec zůstali žít oba sami bez partnerů, obohaceni o novou zkušenost, že se vlastně s nikým nesnáší a každému zvlášť a samotnému je dobře.

-eš-