__________________________________________________________________________________

12. Příběh

Někdy jsou věci jinak, než vypadají nebo se zdají druhým. (příběh Marie a jejích dcer Zuzky a Petry)

Své dcery jsem se snažila vychovat co nejlépe, protože každá máma chce, aby se jí její dcera podobala, byla chytrá, vzdělaná, hezká, milá a obletovaná. Když se jí to povede, tak má ale další veliký problém a to, aby si dceruška v dnešní době k sobě našla patřičného partnera, který by si jí navíc vážil.

Takového chlapa, aby člověk v dnešní době pohledal. Holka hledá léta, ale čas utíká a tak se prostě musí z toho strašného výběru vzít alespoň to „V.I.P.“, co je v dohlednu. Jenže pak začne další problém, z jaké rodiny dotyčný je. 

Ne nadarmo se říká, že v životě záleží jenom na tom, do jaké rodiny se narodíš, koho si vezmeš a od toho se vše dál odvíjí.

Tak po pár známostech si tedy naše malá Zuzka vybrala snad toho pravého. Dokonce se přišel představit a my jsme pozvali jeho rodiče, aby k nám přišli na kávu, abychom se s nimi seznámili. Dcera, která studovala cizí jazyky, tak měla na věc vždy trochu jiný pohled než my. Začala nás připravovat na návštěvu opravdu zvláštních lidiček, kteří hospodaří na rodinném statku a dle jejích slov jsou to tak trochu jednodušší. Tak jsme se začali připravovat na návštěvu, chtěla jsem se předvést, aby viděli, co my jsme zač.

Naplánovala jsem si, co ukuchtím a upeču. Do toho najednou zazvonil u vrátek zvonek a vřítila se kámoška Oldřiška se svým mužem, ten odtáhl toho mého narychlo k řece na ryby a já marně přemlouvala Oldřišku, aby mi pomohla uvařit, nebo se jenom koukala, jak vařím já. Oldřiška ale rozhodla, že když návštěva není nic moc, tak se také pro ni nemusí připravovat nic zvláštního, a tak se na to můžeme napít. Hned otevřela donesenou láhev vína a ztrestaly jsme ji, aby nám šla práce lépe od ruky. Práce od ruky nám opravdu šla, až přímo odešla, a tak jsme seděly a popíjely další láhev nachlazenou pro hosty. Pak jsme otevřely další a to už se ale chlapi vrátili od řeky, že je tma a moc hodin a my přece čekáme za chvíli návštěvu. Oldřišku si ten její nacpal do auta, odvezl a já zjistila, že návštěva je tu za chvilku.

Tak jsem jen dala na talíř, co bylo v lednici a nestačila jsem se ani učesat, ani obléknout a návštěva již zvonila. Protože jsem měla mírně pod čepicí, tak mě to vůbec nerozházelo. Manžel na tom byl stejně, ale ne proto, že by byl „ovíněn“ jako já, ale proto, že je chlap a chlapi to prostě neřeší nikdy. Došel k brance pro rodiče nastávajícího ženicha, přivedl je dovnitř a já myslela, že to se mnou sekne a ihned jsem vystřízlivěla. V chodbě stála elegantní dáma s čerstvou trvalou na hlavě, v ruce držela dárkový koš jak z katalogu, asi aby nepřišla s prázdnou a za ní přicházel její manžel v obleku, s kyticí růží a představil je. V té chvíli jsem si připadala jako úplný buran já. Tak jsem si řekla, že to tedy bude velká ostuda. Pozvali jsme je do obýváku, děti zmizely, abychom si mohli popovídat. Dala jsem na stůl vše, co jsem měla a v duchu jsem se styděla. Manžel zjistil, že se s paní vlastně zná ze střední školy a pán byl příjemný. Začali jsme si povídat a za chvíli jsme zjistili, že si povídáme už čtyři hodiny a velice si rozumíme.

Od té doby jsme se stali dobrými přáteli a při každé příležitosti se navštěvujeme. A i kdyby to mladým neklaplo, tak nás to nerozhází, my jsme se spřátelili a budeme se stýkat i nadále.

Jednoho dne přišla druhá dcera Petruška s tím, že její známost je vážná a chtěli by spolu bydlet, tak jsem navrhla, že pozveme rodiče dotyčného, abychom si o tom popovídali. Petra prohlásila, že je to zbytečné, že jeho rodiče jsou schopní, inteligentní, příjemní a normální a nebude to pro nás žádné překvapení, jako tomu bylo s rodiči chlapce naší Zuzky.

Otec nastávajícího ženicha byl podnikatel a maminka pracovala ve výzkumném ústavu. Nakonec jsme se s manželem rozhodli, že by bylo opravdu lepší je pozvat, abychom je poznali, když spolu mladí budou bydlet. Tak jsem jim zavolala a pozvala je. Oldřišce jsem nakázala, že nesmí dorazit, aby nebyla ostuda jako minule.

Nic jsme tentokrát nenechali náhodě, napekla a navařila jsem a s manželem jsme se připravili. Návštěva se trošku zpozdila, ale tak po hodince čekání konečně dorazila. Na dvou čtyřkolkách přijeli štíhlý muž a vysoká žena, oba poměrně nevzhlední, trošku ušmudlaní a hlavně na první pohled neskutečně nesympatičtí. Pozvali jsme je také do obýváku a já přinesla pohoštění a nabídla kávu.

Ani jeden z nich nic nechtěl, a to ani minerálku. Velice se ale divili, proč jsme je vlastně pozvali, že jak je u nich zvykem, tak vše řeší přeci rodina muže a rodina ženy ne. O život mladých se rodiče případné budoucí ženy nemají co starat, tak je to u nich zvykem. Vše zařizuje a vyřizuje pouze rodina muže. Rodina ženy platí hlavně výdaje, aby své mladé, co bude s jejich synkem sdílet domácnost, pomohla. Úsměv z tváře mi vymizel, a když jsme se na sebe s manželem podívali, tak jsme dostali pocit, že k nám přišli křováci a budou spolu s naší Petruškou požadovat i pět krav, deset vepřů a nějakou tu kozu. Při každé větě byli v opozici, všechno věděli nejlépe a jejich rodina byla ta nej nej nej. Chtěli se bavit jen o politice, penězích a o jejich synech, kteří jsou nejschopnější. Společný život mladých nebyl na programu. Protože nejsme konfliktní, tak jsme jen kývali a modlili se, aby vypadli, což se po chvíli stalo.

Děti spolu spokojeně žijí již deset let a kupodivu jim to klape. Možná je to i tím, že dcerka je nekonfliktní po nás. S rodiči jejího přítele jsme se viděli od té doby čtyřikrát a to pokaždé, když jsme se potkali jen náhodou, ale nám to nechybí, spíš vyhovuje. Přáteli se ale už nikdy nestaneme, protože si nerozumíme a nemáme si co říci. Pokud nás náhodně potkali, tak nás totiž nezapomněli ponížit, nebo urazit, ale my to vždy přešli kvůli dětem. Kdyby to dětem neklapalo, tak alespoň s rodiči to nemusíme vůbec řešit, protože náš vztah je už teď vlastně vyřešen. Prostě i chvíle s nimi jsou zbytečná ztráta času.

V životě nezáleží na tom, co člověk má za práci a někdy i vzdělání, nezáleží ani na tom, jestli je podnikatel v bílých rukavičkách, nebo je podnikatel v pracovních rukavicích, ale záleží jen na tom, co je za člověka a jak se chová.

-eš-