___________________________________________________________________________________
17. Příběh
Ze špatné rodiny si člověk odnese špatné základy (z vyprávění pošťačky Zdeňky)
Když se roznáší pošta a hlavně doporučené dopisy a důchody, tak pošťáci vidí a slyší neuvěřitelné věci, protože je rodiny, které normálně neotevřou dveře, pustí až do obýváku a i s ledasčím se svěří. Jednou takhle nesla Zdeňka do bytového domu poštu do rodiny důchodkyně se čtyřicetiletým svobodným synem, kam normálně nosila důchod staré paní. Toho dne ji otevřela slečna – skoro dítě, které bylo sedmnáct. Protože byla doma sama, tak se rozpovídala. Slečna Lída pocházela z krajského města. Rodiče byli zaměstnáni u komunálních služeb a chodili sbírat odpadky. Měli neustále nedostatek peněz a byt a vše podle toho vypadalo. Lidka chtěla něco víc, chtěla lásku, manžela a hezkou domácnost. V šestnácti letech začala hledat toho pravého, hledala, hledala, až zjistila, že čeká miminko. Řekla to Jardovi, údajnému otci, který byl o třicet let starší. Ten ale asi nebyl ten vysněný, ten pravý, protože si ji odmítl vzít, nebo s ní žít, ale ke skutečnosti se postavil čelem a slíbil, že na dítě bude platit. Lidka to řekla doma a rodiče ji vyhodili z domu. Hledala po kamarádkách, kde by složila hlavu a jedna z nich jí řekla, že zná čtyřicetiletého muže, Milana, který shání ženu. Tak jí k němu odvedla a ten ji hned nechal u nich bydlet v jedné místnosti. Mamince se nosil důchod a tak se každý měsíc povídalo a povídalo.
Lidka porodila a jak šel čas, tak to s Milanem dala dohromady a čekala další děcko. Dokonce se dočkala i svatby. Milan požádal Jardu, že by si chtěl nechat první dítě napsat na sebe, aby obě děti měly stejná příjmení. Jarda se opět k tomu postavil jako správný chlap a souhlasil s tím, že bude dítě nadále finančně podporovat. Pouze chtěl, aby obě děti jak jeho, tak i to druhé jednou za čas jezdili k jeho rodičům, protože oni jiná vnoučata neměli. Tak tam děti jezdily a od prarodičů dostávaly dárky bez ohledu čí které dítě je. Tak děti dostávaly mobily, notebooky, televize, oblečení atd. Prostě vztahy jak z telenovely, ale všechno má vždy háček.
Rodinka, kam se Lidka přivdala, byla prostě jiná. Babka jenom řvala, všude byla špína bordel a synáček byl neuvěřitelně líný. Lidka neměla žádný vzor, od koho by mohla něco slušného odkoukat a tak žila a hospodařila, jak si myslela, že je to dobré. Mužíček se válel na gauči, babka jen koukala na televizi a řvala, že ji bylo slyšet až přes ulici. Lidka všechny peníze utratila za jídlo a laskominy a neustále si půjčovala, když první dvě děti odrostly, tak se jí narodily další děti. Lidka se ale snažila, měla dvě práce, nakupovala, vařila, sekala dříví, topila a splácela dluhy. Mužíček s babkou jenom leželi, koukali na televizi a jedli a jedli.
Jardovi se jich zželelo a tak se rozhodl, že nechá přepsat všechen svůj majetek svému dítěti. Našli se dobří kamarádi, kteří do něho začali rejpat, že mu dítě není podobné a že nemusí být ani jeho. Tak když byly děti u nich na prázdninách, tak se rozhodl pro test DNA. Dobří kamarádi byli tentokrát opravdu dobří, testy ukázaly, že děcko není jeho. Tak sedl do auta a jel za Lidkou, ta to vzala sportovně a řekla mu, že jak měla vědět, kdo je otcem, když na to byli tři, že vlastně jen tipovala. Jarda to vzal opět jako správný chlap, nerozbil jí hubu, ale sebral se a už ho nikdy neviděli. Skoro osmnáct let měli hodného sponzora, který nic od nich nechtěl, jenom solil a solil, a tak se nakonec museli začít protloukat se svými dluhy sami bez jeho peněz a jeho dárků.
-eš-