______________________________________________________________________________

19. Příběh

Každý žije, jak mu to vyhovuje (o sousedce Markétě)

Jednou přišla dcera domů od spolužačky a prý to u nich vypadalo strašně. Tak jsem jí řekla, že jí to jenom tak připadá, protože se ještě pořádně nepodívala do různých rodin, aby zjistila, jak vlastně lidé žijí a vůbec jim to nepřijde divné. Tak jsem jí začala posílat, když bylo něco vyřídit, po známých a příbuzných, aby dostala přehled, jak vypadají různé domácnosti. Po čase byla mezi několika vítěznými rodinami jedna, která opravdu vynikala. Prostě některé rodiny, které i když mají dost peněz, tak to není nikde vidět.

Rodina žila v domě, který byl postaven s podnikovými byty. Jejich příjmy byly nadprůměrné, ale nikde to nebylo vidět. Zaměstnanci podniku tam žili a to, co chtěli opravit, vyměnit, nebo vylepšit, tak si jednoduše požádali zaměstnavatele, a ten jim to zdarma nechal udělat. Tak tam bydleli jako v bavlnce. Utrhlo se splachovadlo u WC, tak se zavolalo a naklusal někdo, kdo jim to opravil. Rozbil se sporák, tak se zavolalo a opět někdo přijel s novým a zapojil ho, prošlapali lino, tak jim ho nechali vyměnit. Pak přišlo předávání takovéhoto majetku do soukromých rukou. Jeden takovýto byt stál 56 tisíc. Náhle nastal problém, protože větší polovina nájemníků neměla na odkoupení, tak jim bylo nabídnuto splácení formou činže. Ti chytřejší byt koupili a obratem ruky ho prodali 20x dráž. Tak do domu přišli i noví majitelé, kteří život zde nemohli rozdýchat. Voda, elektřina ze společných prostorů a kanalizace se platila společně a rozpočítávala se na byty. Někteří neplatili, protože nechtěli, nebo neměli. Když začalo zatékat střechou, tak ten co mu zatékalo, vlezl na půdu, sebral tašky nad sousedním bytem a dal si je nad svou polovinu. Při dalších deštích začalo zatékat těm druhým, tak počkali, až soused nebude doma a zase vlezli na půdu a sundali tašky nad ním a zase si je dali k sobě a tak to pokračovalo jako kolotoč.

Žila zde i Markéta s rodinou, která se nemohla smířit s tím, že by měli vůbec něco platit. Markéta byla hodně mladá, ze špatně fungující rodiny a do stejné rodiny se přivdala. Neměla žádný vzor a také neměla možnost od někoho něco okoukat. S manželem nebyli zvyklí do bytu cokoliv investovat, přestože teď již byl jejich. Při návštěvě člověk nevěřil svým očím a nevěděl, zda lino v jejich bytě v chodbě je tak špinavé, nebo prošlapané na lepenkový základ, či je to zašlapaný základní podlahový beton. Nohy je asi nezábly, protože všude na zemi byly psí chlupy jako kobereček. Markéta se starala o děti, manžela i psa svým zvláštním způsobem, ale asi jim to vyhovovalo. Když pes potřeboval vyvenčit, tak se otevřely dveře bytu, ať si dojde sám! Kam? Vždyť je to jedno! Když se Markétě narodilo děcko, tak postýlka byla hned u kamen, asi aby mu bylo teplo, nebo aby děťátko od malinka pochopilo, že PÁLÍ. Prostěradýlko pod miminkem mělo nádech hadru na mytí podlahy. Všichni byli otužilí a po podlahách chodili jak po jarní travičce bosky. Když Markéta, nebo děti zvedly nohy, tak člověk si nebyl jistý, zda jsou to holá chodidla, nebo to černé nejsou náhodou ošlapané podrážky. Dokonce i styl zařízení byl zajímavý. Když děti dorůstaly a přibývalo oblečení, tak se pořídil vybrakovaný šuplíkový mrazák a děti měly hned hezkou omyvatelnou skříň. 

Markéta ale chtěla pro děti to nej - nej a tak si s manželem půjčovali a pořizovali to, co si mysleli, že je nejlepší. Nejvíce se chlubila mixérem, který nakoupila při podomním předvádění a dokonce se v něm i dalo vařit, zato cena zavařila rodině dluhem. Při podomních akcích nakupovala jenom to doporučené, exkluzivní zboží za exkluzivní ceny. Takže na zmodernizování topení nezbyly finance. Tak se topilo v kamnech a to dřevem, na uhlí nebyl dostatek korunek. Markéta nebyla líná jako její manžel, který jenom seděl a koukal na televizi. Když bylo dětem zima, tak vyběhla s dětmi ven s benzínovou pilou, někde něco uřízla a běžela domů a aby děti dál s ní nemrzly venku, pak dřevo řezala benzinkou přímo v obýváku. Někteří sousedi to vzdali a byty opustili, ale marně se je snažili prodat. Pak jednoho dne někdo najel nákladním vozem až k domu a prolomil odpadní kanalizační rouru, takže fekálie místo z domovní kanalizace pryč vtékali zpět do domu do sklepních prostor. Když zapršelo, tak tudy začala vtékat i voda z okapních žlabů. Takže časem se fekálie staly stálou součástí sklepů, kde byly neustále ve výšce 1m. Těžko by si tam dal někdo vychladit pivo na osmý schod. Nikdo nechtěl platit opravu ani vytažení ze sklepů, a tak se tento humus pomalu ale jistě natahoval do stěn celého domu a výpary zahřívaly chodby. Když pak i předposlední majitel opustil svůj byt, tak na Markétu zbyly veškeré platby společných prostor. Takže postupně byla odstřižena elektřina a další věci. Markéta dělala, co mohla, chodila na denní i noční směnu a spala tak tři hodiny denně. Všechno bylo ale marné. Dluhy rostly a rostly až do výše přes dva miliony. Nakonec byt zabavil exekutor a Markéta se ohrazovala, že se snažila svým dětem zajistit stejný komfort, jako mají ostatní děti. Její snahu však nikdo nikdy neocenil, nakonec se to obrátilo proti ní, že se nestará o děti a není doma.

Byt byl prodán a nový majitel nechal otevřená okna, aby to vyvětralo. V bytě nebylo malováno 30 let a plíseň tam dekorovala snad každou stěnu. Každý kdo procházel okolo, tak se ptal, kdy ten byt vyhořel, protože to co bylo vidět ze stěn, to bylo jak po ničivém požáru. Markéta s rodinou se stali bezdomovci s velkými dluhy. Takže když si někdo myslí, že dělá pro rodinu to nejlepší, tak to ale občas to nejlepší není.

-eš-