__________________________________________________________________________________

11. Příběh

Lépe je člověku bez falešných přátel (příběh Věrky)

Mirka jsem poznala přes Věrku, byl to ten, jehož matka utekla za kopečky a nechala ho na vychování své matce.

Pracovala jsem jako vedoucí a měla jsem pod sebou 12 děvčat. Jednou z nich byla Věrka. Věrka byla pohledná, velice dobře oblékaná a při každé příležitosti udržovaná. Jejího manžela Mirka jsem poznala, když si přišel občas s kytičkou v ruce pro svou ženu až do kanceláře, aby ji cestou domů vzal někam posedět na kávičku, nebo zmrzlinku. Velice se k sobě hodili, on byl vždy čistý, oholený, s perfektním účesem, ve značkovém obleku, s kravatou a vystupováním lva salonů. Každou Věrčinu spolupracovnici pozdravil, s mírným úklonem políbil ruku, pochválil účes, vzhled, nebo šatičky a dotyčné upachtěné úřednice s účesy „alá vichřice“ z toho učurávaly blahem a když začal své ženě přede všemi říkat „šudlinko, co by sis přála k večeři, mám ti dnes udělat číničku, nebo bifteček, na co bys měla chuť?“. Tak to si i některé spolupracovnice cvrnkly do kaťat. Věrka jim čas od času rozdávala dárečky, které manžílek vozil ze zahraničí. Všechny jí záviděly oblečení, upravené vlasy, čas, který mohla věnovat jenom sobě a perfektního mužíčka, dokonce se před ní se mohly přetrhnout, jak jí podlézaly.

Sotva se však za ní zabouchly dveře, tak v každé bouchla ta nashromážděná nenávist vůči všemu, co ony neměly. A hned to začalo. ……….. „Holky viděly jste ty její šaty, na zadku jí to vůbec nesedělo, vždyť má zadek vyšpulený, jako Ferda Mravenec a ty vlasy dneska, vždyť to měla nějaký oškubaný. No ten parfém, no ráno jsem jí ho tedy pochválila, ale sedět celý den vedle ní, to se člověk až dusil. To se jim to jde na kávičku, když se nemusí starat o nikoho. No jo, ta děti mít nechce, aby si nezkurvila postavu. No holky jednou bych jí chtěla vidět odlíčenou, to bych jí asi nepoznala. No nechci nic říkat, ale takového chlapa si tedy nezaslouží. Ten můj umí akorát uvařit motor v autě, ten by mi jídlo neudělal. To se jí to žije, když on je pár dní v cizině a ona se stará jen o sebe a pak když přijede, tak jí nosí na rukou. Ona se stará jenom o to, aby vypadala, to já mít takového chlapa, tak bych si ho považovala. No slušná ženská na něj prostě nenarazí. On by chtěl dítě a ona ne, to já bych takovému chlapovi jich porodila třeba deset."

Když druhý den přišla děvčata do práce, tak bylo vše tak, jako každé ráno. ………. „Tobě to Věrko dnes ale sluší. Ty máš ale krásný účes. Kdes sehnala ty šaty, no to je nádhera a ta kvalita a jak ti sednou. Kde jste včera byli, jo v divadle. Ty si to ale zasloužíš, ty jsi taková hodná…“

Jednoho dne se Mirek rozhodl, že už nebude pod nikým pracovat, ale bude pracovat se sám pro sebe. Začal tedy podnikat. Svou ženušku ve 41 letech konečně přemluvil, že budou mít prvního potomka. Podnikání se rozjelo, dítě přišlo na svět zdravé, peněz byl dostatek. Manželé si notovali Miláčku, Šudlinko, Miláčku, Šudlinko. A já jsem pro ně začala pracovat. Pokaždé, když jsem mluvila s nějakou bývalou kolegyní, tak přetřásala, jak se Věrka má dobře, jak si takového manžela nezaslouží a pořád dokola. Věrka docházela do práce za mužíčkem a sem tam si přišla popovídat do kanceláře a tak jsem se dověděla, že dokud Mireček cestoval, tak sice odjel na tři čtyři dny a pak zase tři čtyři dny trávil doma, ale že je čuně, které když ona neumyje, neoblékne do čistého, tak bude chodit zaprasený. Když přijel ze služebky, tak se jí prý začal svlékat v chodbě a postupně oblečení rozhazoval po celém bytě. Zrovna tak tašky, které měl plné, tak vysypával cestou až do ložnice. Prý měla doma tak strašný bordel, že to sotva za ty tři dny vyprala, vyžehlila, pak ho spakovala, a když odjel, tak gruntovala. A že sem tam uvařil, to prý byla pravda, ale tu spoušť v kuchyni po něm opět uklízela jenom ona. Na otázku, proč to tolerovala, tak mi řekla, že on má silnou cukrovku, má mít klid a držet dietu, a tak vše vždy překousla.  Jednou v létě byla Věrka na chatě u rodičů a vrátila se s malým dříve, tak jeli překvapit tatínka do práce. Překvapená však byla Věrka, v zasedačce na gauči tam její miláček oblažoval nějakou mladou cizí zdravotní sestru. V té chvíli všichni opouštěli svá stanoviště a mizeli, protože nechtěli být svědky toho, co bude následovat. Místo Mirečku, Miláčku se ozývalo ty Prase, ty Kurevníku, ty Špíno. Manžílek také nezůstal pozadu, místo Šudlinko, začal ženu titulovat - ty Krávo, ty Náno atd. Místo líbání rukou nastoupilo – polib mi p…. atd..

Po čase si manželé vše vysvětlili, trochu odpustili a začali zase trochu fungovat a to až do chvíle, kdy se Věrka domákla, že dotyčná zdravotnice jí opět opečovává manžela. Tak si zjistila, že dotyčná pracuje v nemocnici, kde se ten její léčí. Vyčuchala jejího manžela, spojila se s ním, a tak vyrazili na překvápko společně, ale to už při tom musela zasahovat i policie. Manželské soužití tak vzalo za své.

Protože byl Mirek od začátku vyčůraný, tak než začal podnikat, tak s Věrkou sepsal u právníka, že vše je jeho a ona nemá a nebude mít na nic nikdy nárok. Ona zaslepená tím, že ona je ta jeho jediná to podepsala. Tak s ním po tom všem, co se stalo, zůstala žít dál. Od té doby šla přetvářka stranou, a když se drapli, což bylo téměř pokaždé, tak se ozývalo „táhni už domů ty krávo, ty mi tak máš co říkat, ty děvkaři, seš blbá a ty jsi zase kurevník“ a tak to šlo pořád dokola. Potom jsem se od jeho podřízených dozvěděla, že Mireček, když jezdil na služebky, tak měl na každé štaci nějaký poměr, služebky si prodlužoval, aby mohl trávit čas s milenkami. To, že vozil dárečky a kytičky to bylo, že měl špatné svědomí. Přestože měl těžkou cukrovku a měl držet dietu, tak sežral, na co přišel a chlastal jak o závod. Nejlepším jeho kouskem bylo, vždy když se zlinkoval, tak s výkřikem „Maršal Malinovskij“ vyprskl vodku, kterou si u pusy zapálil. Děvčata žasla, tleskala a obdivovala ho. V zasedačce se prý vystřídalo tolik holek chtivých bohatého podnikatele, že by se to nedalo ani spočítat. Co by na to asi řekly bývalé spolupracovnice Věrky – falešné přítelkyně, dál by si přály mít takového vysněného lva salonů? To asi ne, ale jí by to určitě přály.

Manželé spolu žijí tímto způsobem dál. Když člověk zjistí, jak to opravdu je, tak si uvědomí, že se vlastně někdo přetvařuje celý život. Ve skutečnosti jsou většinou věci úplně jinak, než vypadají a tak není komu co závidět.

-eš-